Jak chutí úspěch ...


Vždy mě zajímalo, jak skutečně chutná úspěch. Chtěl jsem poznat ten pocit, když máte vše pod kontrolou a svět Vám leží u nohou. Můžete si dělat vše, co chcete, nemusíte nic řešit. Toužil jsem aspoň na chvíli zažít ten pocit. Vyprávěl jsem o svých touhách své mamince, která mi vždy naslouchala a rozuměla. Tentokrát jí ale v očích světýlka nezářily. Jen moudře mlčela.

„Nic Ti k tomu neřeknu", vzala mě v tu chvíli za ruku „jen Ti chci někoho představit.“ Přišli jsme ke stromu, odkud na nás mávala Veverka Natálka. Maminka k ní přistoupila, dala jí košík s ořechy a něco ji šeptala do ouška. Natálka se usmála a poděkovala za košíček.

„Lolo, tak Ty se chceš dostat nahoru do oblaků a poznat vůní a chuť úspěchu?“ koukla na mě a svižně oběhla strom dokolečka.

„Jó jasně, moc si to přeji, moc moc to chci zažít.“ Byl jsem nadšený! Už jsem si v hlavě představoval, jak se mi všechny jeleni v lese uctivě klaní.

„Tak pojď Lolo, šplhej, ukážu Ti jak na to!" volala na mě z první větvičky.

„Jak jako, šplhej? Jako teď? Ale, ale já nejsem připraven.“

„Ho, ho, ho, vždy musíš být připraven, nejdůležitější je prví skok!“ řekla.

„Ale já nemám správné boty, mám plné bříško a za chvíli se mám setkat s kamarádkou sovičkou!“

Natálka na mě zvláštně koukla. Řekl bych, že to byl hodně nedůvěřivý pohled. „Tak přijď zítra, když bude vycházet sluníčko.“ Pak zmizela v hustém stromě.

Přemýšlel jsem o tom. Chtěl jsem to, ale proč mám jako vstávat tak brzo a proč musím vůbec šplhat?


Bylo ráno. Jestli jsem něco věděl, tak to, že se mi nic nechce! Přišel jsem ke stromu. Natálka už čekala. Myslel jsem, že to bude jednoduché. Pravda byla ta, že až teprve po třech hodinách jsem se dostal na první větev. A 3 x jsem spadl na zadek. Pak jsem už ani neměl sílu dál. Strom byl moc hustý.

Domluvili jsme se, že přijedu na druhý den. Také nic moc. Zkoušel jsem celý týden. Nebylo to nic snadného. Jeden den pršelo, druhý bylo velké vedro. Měl jsem modřiny, otlaky od lezení, boleli mě ruce, taky nevážím tolik co veverka a chtěl jsem to vzdát. Tisíckrát. Slyšel jsem dva vlky, jak se mi posmívají.

„Lolo, nedívej se na ně, neposlouchej je. Věr si, přemýšlej nad svými kroky a dívej se nahoru!“ řekla mi Natálka , když viděla mé slzy a zoufalství. Má medvědí trpělivost a skvělá kamarádka mi nedovolili to vzdát. Po měsíci, všech pádů, modřin, nachlazení, slz, uštipačných poznámek od vlků jsem se dostal na poslední větev. Chápete? Na poslední větev! Já jsem to dokázal! Vlci toho dne ztichli a odešli pryč. Šli hledat jinou oběť, kterou přemůžou svými pochybnostmi 🤔. A kdo ví, možná ji i našli. Ale u mě se jim to nepovedlo 😊. Byl jsem z toho všeho velmi unavený, ale šťastný.


Koukal jsem před sebe. Svítilo sluníčko, ptáčci kolem nás lítali a zpívali. Byla to nádhera. Viděl jsem svět z úplně jiného uhlu a taky jsem poznal chuť a vůni úspěchu. Natálka mi vysvětlila, že ne vždy je nahoře dobře. Že když prší, tak se musí schovat a když je silný vítr, tak můžete klidně spadnout. Tolik moudrostí jsem dostal od tak malého zvířátka 🙏.


Ledacos jsem díky ní pochopil. A s úspěchem a slávou to máte drazí kamarádi to stejné. Trpělivost, disciplína, důvěra a správní přátelé Vám pomohou dosáhnout všeho 😍. Ale to nejdůležitější je: „Když spadnete, zvednete se, oprašte si kolena i zadek a pokračujte!“ Jde to, ono to jde VŽDY 😉! Prosím, NIKDY SE NEVZDÁVEJTE :-) <3.


1 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Král lesa