Král lesa

Ahoj, kamarádi. Jestlipak víte, kdo je králem lesa? Jo, víte?

A víte, proč právě JELEN?

Je sice velký a krásný, ale bývá celkem odměřený a často se tváří jak mistr světa. Možná má nějaké to kouzlo v očích. Nepopírám. Ale to by nemělo být přece rozhodující.

Poprosil jsem maminku Lulu, aby nás seznámila. Měl jsem na krále lesa pár otázek. My děti jsme už takové :-). Povedlo se jí to, král souhlasil.

To ráno jsem byl plný očekávání a také jsem se těšil, jak krále lesa ohromím svým důvtipem a inteligencí. Chtěl jsem mu to natřít !!! Maminka byla malinko nervózní. Možná i trošku litovala, že se to povedlo dojednat :-).

Vyrazili jsme hned za svítání. Ani jsem v tu chvíli neměl ponětí, jak mi to setkání změní život.


Stál tam v plné parádě. Nebyl tak veliký, jak se povídalo …

„Zdravím Vás, přátelé,“ uklonil se s elegancí.

Maminka se taky uklonila. Z úcty k tradicím jsem se taky uklonil.

„Přejeme Vám hezké ráno, Králi.“

„Copak Vás přivedlo, proč jste se chtěli sejít?“ zeptal se.

„Víte králi, můj syn Lolo má na Vás pár otázek a na některé mu bohužel neumím odpovědět, proto Vás chci požádat o pomoc!“ řekla. Měl jsem pocit, že se i možná trošku styděla za to, že nezná odpovědi. Ale nemusela. Jsou otázky, na které totiž umí odpovědět jen muži :-).


Stál tam v plné parádě. Nebyl tak veliký, jak se povídalo. Koukal se upřeně. Popošel o krok blíž a chtěl cítit mou vůni. Možná mi nahnat strach. Nevím. Podal jsem mu ruku blíž, ať ví, že se jen tak něčeho neleknu.

„Co tě zajímá, Lolo?“ hleděl mi upřeně do očí.

„Králi, řekni mi, podle čeho poznáš pravý charakter přítele?“

Tahle otázka mě upřímně trápila dost dlouho.

Chvilinku mlčel a pak se mě zeptal: „Podívej se kolem sebe, řekni mi, co vidíš?“

Ohlédl jsem se a neviděl jsem nikoho.

„Nic, nevidím nic!“

„Ne, Lolo, řekni mi o všem, co vidíš!“ pohlédl na mě přísně.

„Vidím jen stromy!“ řekl jsem nechápavě.

Usmál se na mě. „Výborně!“ pokračoval. „Víš, ty stromy a přátelé mají hodně společného,“ usmál se.

Stromy a přátelé? Probůh, zešílel? Co tím myslí? V tu chvíli se na mě poprvé usmál… Možná uměl číst i myšlenky. Kdo ví.

Pak pravil:


„Ani do jediného stromu nevidíš, jaký je uvnitř. Mohou být na pohled krásné, silné, mají své kouzlo… Ale to je pouze jen Tvůj dojem. Pravdu o nich zjistíš vždy až po pořádné bouři. Tehdy, když se blýská a všechno ztichne. Tehdy slyšíš jenom šumění lístků a vítr. Všichni v lese s napětím čekají, co se stane. Nejen ty mladé, ale i ty staré a velké stromy, i ty se bojí. Totiž, když má strom prohnilé vnitro nebo pod sebou nemá pevnou zem, zřítí se v bouři jak domeček z karet. Ale i když padne, ne vždy to znamená konec. Někdy se stane to nejlepší, co se může stát. A to je, když se z toho padlého stromu zrodí nový život a vyroste zcela zdravý strom.“

Téměř jsem přestal dýchat. „Ty jo, bouře je hodně nebezpečná!“

„Klučino medvědí,“ usmál se, „bouře se neboj. Ta jediná nejen že vyčistí vzduch, ale nejlépe ukáže sílu stromu. “


Neměl jsem slov. Celou cestu domu jsem přemýšlel. Dal mi brouka do hlavy a to mu jen tak nezapomenu. K večeru začalo pršet a párkrát se problesklo, a víte co? Poprvé v životě jsem se nebál bouřky. A v duchu jsem přál všem stromům, ať to vydrží.




10 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše