Příběh o lišce

Máme připravenou NOVOU pouční pohádku z našeho medvědího lesa. Tentokrát bude o naši kamarádce lišce, která se chtěla zalíbit králi lesa a udělala něco, co od ní nikdo nečekal...Zajímá vás, co to bylo a jak to skončilo?


Naše kamarádka liška - Eliška je překrásné zvíře. Má nepochybně ten nejhezčí kožíšek z celého lesa. Má naprosto dokonalý sluch, umí rychle běžet, také silné přední tlapky, díky kterým, si hloubí své liščí nory. Všichni v lese víme, že její nejlepší kamarád je jezevec, se kterým častokrát spinká v jednom doupěti. Sice spí každý zvlášť, ale vzájemně si docela dobře už dlouhá léta rozumějí. O tom, jak je ve skutečnosti ale liška i mazaná, tušil z jejích přátel jen málokdo, já jsem to netušil také. Museli jsme si to všichni prožít.


Byl podzim. Listí se barvilo do všech odstínů a padalo ze stromu. V lese jsme dělali úklid, protože jsme všichni věděli, že o chviličku tu bude zima. Král lesa nás pověřil důležitou úlohou. Měli jsme společně udělat zásoby na zimu a posbírat šišky, oříšky, šípky, ostružiny. Také uklidit na udělat kopky z větviček, haluzí a listí pro naše kamarády ježky.

Všichni jsme se pustili do práce. Ostružiny, šípky a oříšky jsme ukládaly do košíku. Při nich stála kamarádka liška Eliška. Řekla, že dá pozor, aby je nikdo nesebral a raději je půjde odevzdat králi. A jak řekla, tak i udělala. Donesla mu je všechny do jednoho


„Jé, to je ale košíků!“ koukal překvapeně. „Skvělá práce, to si posbírala sama?“ zeptal se jí.

„Děkuji králi, ano, sama!“ řekla přesvědčivě.

„A jiné zvířátka Ti nepomohli?“ zůstal překvapen.

„Ne, vždyť je znáš!“

„Veverka jenom skákala po stromech, zajíc jenom přežvýkával, medvídci pořád hledali med, na nic jiného ani nemysleli…“ lhala jak když tiskne.

„Hm…odvedla si velký kus práce, k večeru Tě před všemi zvířátky ocením.“

“Ne, králi, já si moc na ceremonie nepotrpím, nechci, aby mi zvířátka záviděly!“ zamluvila. „Víš, jaké jsou. Prosím, nezmiňuj se o tom, že to byla jenom moje práce!“

„Ale proč? Ať vědí, cos pro ně udělala a jak jsi hodná!“

„Králi, ráda se s nimi o své úlovky podělím, jsou to přece mí kamarádi. Ale zůstane to mezi námi, jo? Nechci dělat mezi námi rozbroje.“

„No dobrá, tak Ti všichni moc děkujeme. Jsi opravdu moc hodná, skromná a šikovná!“ usmál se jelen.


Elišku vůbec nemrzelo, že své kamarády zesměšnila a přiživila se na jejich práci. Zajímalo ji jenom kralovo uznání.

Na druhý den se král lesa i s liškou procházeli lesem. Plody byly posbírany, všude uklizeno. Pak uviděli spící veverku. Bylo už skoro dopoledne a ona pořád spala. Spali taky oba medvídci i zajíček. Král k nim popošel, Eliška se tvářila udiveně.


„Vidíš králi a tak je to pořád, celý podzim. Já jsem Ti to říkala!“ pošeptala mu do ucha.

„Vstávejte zvířátka, už je dopoledne… “ probudil je král.

„Dobré ráno, králi…“ Lulu se s úsměvem postavila a uklonila.

„Celý včerejší den, jsme sbíraly dobrůtky a uklízely. Bylo to hodně náročné, ale všechno je připraveno na zimu. “ řekla spokojeně.

„Jo?“ usmál se jelen “A kde máte ty dobrůtky?“

„Odvezla je k tobě liška!“ řekl Lolo.

„Ne, liška dovezla jenom to, co posbírala ona…“ kroutil hlavou.

„Maminko, co to povídá, vždyť liška nepohla ani chloupkem...Po celou dobu ležela pod stromem u košíku!“ řekl nahlas Lolo.


Jelen se na ni prozíravě pohlédl. Liška se zhrozila a naježila chlupy po celém těle.

„Chcete říct, že jsem lhala? Vy jste, ale povedení kamarádi!“

Král byl zmaten. A my ostatní také.


„Můžeme Ti říct, kde rostou Ty nejlepší borůvky, také hříbky a šišky. Sbíraly jsme je poctivě a pár jich tak ještě je, potřebují sluníčko, aby dozrály… “ řekla veverka.

„Ne!“ řekl moudrý král a pohlédl na lišku.

„Eliška půjde pro ně, posbírá je, tak jak včera. Určitě ví, kde je má hledat!“


A tohle Eliška opravdu nečekala. Myslela, že bude snadné všechny obelstít. Nechtěla přijít o královo uznání, tak šla odhodlaně do lesa i když nevěděla kudy jít. Jak přemýšlela, tak přemýšlela, stále se ji nepodařilo najít rozumný způsob, jak své nerozumné konání obhájit. Nejraději by se pod zem propadla. Jedině řešení bylo, přiznat všem pravdu. I když to pro ní bylo těžké, nic lepší nemohla udělat. Dřív či později, pravda vždy vypluje na povrch.


Na druhý den za námi přišla. Měli jsme na ni vztek. Ale bylo vidět, že je z toho celá špatná. Mlčeli jsme.

"Promiňte mi kamarádi, nechtěla jsem Vás urazit, ani Vám ublížit. Toužila jsem jenom po uznání a obdivu. Zcela mi to zastínilo rozum. Bylo špatné, co jsem provedla. Moc mě to mrzí!"


V lese zavládlo ticho. Každému bylo po těch slovech, lišky líto.

Jelen k ní popošel. " Víš, lištičko! Každý občas děláme špatná rozhodnutí! Moc důležité je, vědět se omluvit a přiznat si před všemi chybu. Udělala si dost důležitý a správný krok.

Já Ti odpouštím, ale nevím jak ostatní zvířátka." Všichni jsme se na sebe podívali a usmáli jsme se na Elišku. Když to uviděla, její oči byly v okamžiku plné naděje a zářili štěstím.

"Taky ti odpouštíme!" řekl jsem.


Byla to krásná chvíle. Všem se nám ulevilo. Lišku už netížilo svědomí a nás netížilo liščino zklamání. My totiž dobře víme, že přiznání vlastní chyby a odpuštění je pro nás všechny správné . Mějte se rádi, kamarádi! Přejme Vám hezký večer.


1 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Král lesa